Velký nadaný dar

Jsme v porodnici. Přichází za námi návštěva. Na chodbě je přítmí a já mého malinkého broučka vytahuji z pohodlného pelíšku a vystavuji ho pohledům celé rodiny. To by ještě šlo, ale někdo rozsvítí zářivku a to neměl. Miminko spouští strašlivý řev a celou návštěvu pláče. Jak to, že to ostatním miminkům nevadí?

Mám pocit, jako by mi to dítě vidělo do mozku. Dívá se nějak chytře!?

Už jako miminko ho všechno zajímá. Jsou mu 2 měsíce a rozhodně ho nebaví být v jedné poloze víc minut. "Nudí se", říkám kamarádce. Ta to bere jako dobrý vtip. Koníčky pase pár dnů po narození, to aby mohl vše pozorovat. Jak to, že ostatní miminka ještě ne?

Vybírám klidná místa. Tam, kde je hodně lidí a velký ruch, není spokojený. Vykulí oči a má v nich strach.

Přes den spí jen po 20 minutách. Víc najednou nedá.

Velice si vybírá, kdo si s ním může hrát a kdo ne. Kdo se mu nelíbí, má utrum. Neexistuje pro něj. Pečlivě sleduje, kdo je hoden jeho pozornosti, později pozdravu. A to je opravdu jen málokdo. Jak to, že ostatní děti jsou tak veselé a on má tak nesmyslné výkyvy nálad?

Zvláštně si hraje. Je pečlivý. Řadí autíčka vedle sebe a žádné nesmí vyčuhovat. Každá hračka má své místo. Vše musí být tak, jak má. Jinak je zle a na světě je jeden z tisíce hysteráků, který nebude brát konce.

Nikdy v životě žádnému dítěti nevezme hračku z ruky. Nikomu nerozšlape bábovičku. Naopak si dává pozor, aby nikomu neublížil a hlavně nepřekážel. Nechápe, když někdo uhodí, nebo okrade jeho.

Vybírá si oblečení. Vše mu musí ladit a musí se v tom cítit dobře. V opačném případě se musí vynést s řevem.

Cítí, když se blíží hlídání. Přijde nějaká cizí osoba a bude ho hlídat. Bude si s ní muset povídat a hrát si. A ona klidně půjde do jeho pokojíčku a bude sahat na jeho hračky! Nesnáší to. Jako obvykle začne společný čas řevem a hrát si začne a pak.

Nechce být ani s babičkou. Schovává se jí za dveře. Stydím se.

Budeme ho zvykat na kolektiv. Navzdory jeho povaze ho zapojíme mezi děti. Všichni nám to radí. Ve 2,5 letech, aspoň občas. Jak to, že si nehraje, ale 3 hodiny jen pozoruje, a když na něj někdo promluví, tak se podívá stranou a dělá, že není?

Našel si kamaráda. Nastává změna v chování. Ve školce už někomu věří a začíná fungovat. Nedá na něj dopustit a znamená pro něj mnoho. Hurá!

Aniž by cokoliv organizoval, děti za ním jdou. Pozoruje brouka a během pár minut je u něj halda dětí a sdílí jeho nadšení. Stává se vůdcem. Jak to, když ještě nedávno "jen" pozoroval?

Začíná řešit smrt a existenci duší. Ve 3 letech. Má v tom naprosto jasno a předvídá. Hm, ale to přece dělá každé dítě, nebo ne?

Kamarádi ho zraňují. Nechápe, jak mu může jeho nejlepší kamarád vzít autíčko. Už to není kamarád. Je raději sám. Sám doma, to je nové dobrodružství. Aspoň na chvíli se zavřít v pokojíčku a žít svůj svět. Zjišťuje, že by se do jeho světa vešel ještě jeden člověk. Přeje si sestru.

Ovládá ho touha dělat vše perfektně. Nechybovat. Jakmile něco není podle jeho představ, vykolejí ho to a neví, co si s tím počít a jak to někomu vysvětlit. Štve ho to. Pořád mu to jede v hlavě a škubá to s ním. Strašně ho to vytáčí, protože ví, že tohle škubání je divný a vypadá to divně a není teda perfektní, ale má miliardu myšlenek a pocitů a nikdo ho nechápe. I kdyby to někomu chtěl říct, tak to nemůže říct, protože najíždějí nové a nové věty a každou vteřinou se vše mění. Obejmu ho. Nic jiného mě nenapadá. Když ztratím nervy, jedině to zhorším a pak se do podobného stavu dostanu taky. Zkouším to ustát. Neustálá obhajoba před ostatními členy rodiny mě vysiluje.

Špatně usíná. Pořád přemýšlí. Raději ani nechce, abychom mu před spaním četli, protože to zase rozjede nový film v hlavě. A když se čte, tak se o tom ještě musí dlouze vyprávět, aby bylo vše jasné. No, což stejně nikdy nebude..... Chce raději hladit po zádech.

Vybírá jméno pro svého bráchu. Má v tom naprosto jasno, neváhá. Bude velkým bráchou svého malého bráchy a je více než pyšný. Jsou mu 4. Listuje v knihách o lidském těle a zajímá ho, jak vše funguje.

Nesnáší řev. Nesnáší neshody. Nesnáší hádky. Nechce to vidět. Svědí ho oči. Nechce s tím mít nic společného, stále si myje ruce. Ať už je brácha na světě!

Má bráchu a strašlivě se o něj bojí. Hlídá ho, pozoruje ho, hladí ho, je šťastný. Je zodpovědný, samostatný, otevřený. Má hodně kamarádů a vše ho baví.

Brácha ho začíná štvát a škola taky. Je to strašná nuda. Nějak to ale vydrží. Je přece slušný a ví co se má a nemá dělat. Furt se mele vše dokola a stále se tam něco vybarvuje. Děti ve škole nerozumí jeho vtipům a jeho nebaví ty jejich. Baví ho vše okolo, jen ne škola. Super je karate, tam jsou starší kluci a už si tam je jistý, chodí tam od 4. Rád maluje v ateliéru. Krásně. Každý to obdivuje. Hřeje to. I když jsou tam jen holky, jsou minimálně o 3 roky starší a tam se cítí dobře. Občas se mu podaří napsat skvělý text k písni. Učí se na kytaru. Jednou bude hrát v kapele. Paní učitelka ve škole by ho poslala o 1-2 ročníky výš. AHA?

A teprve teď jeho matka procitá. Dozvídá se, co to asi s tím jejím chlapečkem je a začíná jí to dávat smysl. Je mu 8. Vždycky věděla, že je něco jinak. Vždycky se snažila chápat, cítit, pomáhat, bojovat. Ale teď už aspoň ví, kam se obrátit, co číst, koho se zeptat. A může i nadále věřit, chápat ho a být mu nápomocná možná ještě více, nežli předtím. Přestože se potkává s nepochopením a opovržením. To už je jedno. Už ví.

Máte podobnou zkušenost? Nečekejte tak dlouho jako já! Možná si říkáte, že se takhle občas chovají všechny děti. Možná ano. Mám dva syny. Oba je miluji, oba je obdivuji, za oba jsem neskonale vděčná. Mám srovnání. A některé věci všechny děti prostě nedělají. A hádejte, komu se asi žije lépe? Je to opravdu něco, co by si člověk vymyslel, aby se on či jeho dítě stal zajímavým? Upřímně říkám, že těch 8 let byla fuška. Ale teď? Ulevilo se mi.

S úctou ke všem odlišnostem,

Karolína Tou-Jou Chudobová

Máte podobnou zkušenost? Přijďte na Diskutárium s Monikou Stehlíkovou. Beseda na téma Nadaní lidé proběhne 16.12.2017 v 17-19 hodin v Toulcově dvoře na Praze 10.