Má cesta

Jóga není pro mě, často slýchám. Tam se jen válej po zemi, dýchaj a meditujou...Vlastně jsem si to kdysi myslela i já. Teď se tomu směju. Co bych za to dala, kdybych si párkrát týdně našla čas lehnout si na zem, dýchat a meditovat. Ale tehdy jsem chtěla makat. To mi hned první lekce poskytla. Byla jsem tedy spokojená. Uspokojily mě i lekce další a začala jsem si vybírat lektory, během jejichž lekcí ze mě kapal pot. Tento přístup mi vydržel docela dlouho. Pak jsem si vytvořila závislost. Jóga mi postupem času začala dávat víc. Klid, harmonii? Něco takového. Postupem času jsem se vrátila k sobě samé. Bylo to něco jako druhé dospívání. Tehdy jsem si to ale ještě neuvědomovala. Jóga se stala mou součástí.

Chodila jsem dál na dynamické lekce, ale začala jsem o tom, co dělám, víc přemýšlet. Začala jsem vnímat to, co to s mým tělem dělá a to, co to dělá s mou hlavou, duší, chcete-li. Mé srdce se začalo naplňovat láskou. Zní to strašně, já vím, ale opravdu je to tak. Začala jsem se brát takovou, jaká jsem a co víc, začala jsem se mít ráda. Začala mě zajímat slova, kterými lektoři doprovázeli jednotlivé ásany. Začala mě zajímat řeč, kterou mluvili . Začalo mě zajímat to pod čarou. Pomalu, ale jistě jsme se s jógou sbližovaly.

Pár let na to jsem si udělala instruktorský kurz, který mi otevřel nové dveře kamsi. Takže pokud mám odpovědět na to, co mi jóga dala? Dala mi mne samotnou. Díky ní se cítím silná. Pomohla mi a pomáhá ve chvílích, kdy mi nepomáhají ti, od kterých bych to očekávala. Naučila jsem se neočekávat. Je to vlastně má víra. Díky tomu si můžu život užívat. Umím cítit štěstí. Uvědomuji si, že můj život je jen mým životem. Prožívám ho já a jen já se rozhoduji, jak ho prožiji.

Pak nastal zlom.

Už nejsem jen já. Jsem já a mí dva synové. Teprve teď jsem celá. A je to přenádherné. A proč bych mým klukům odpírala to, co mi pomohlo?

Uvidíme, jak jóga ovlivní život mých synů. Staršímu bude 5 let. Nedávno prohlásil, že bude učitelem jógy J.Pravdou je, že ji bere jako automatickou součást života. Když vytáhnu podložku, začne na ní dělat ásany. Potom si na ni nahrne své bojovníky a hraje si. Během prvního těhotenství jsem byla rozlítaná, měla jsem, asi jako každá prvorodička, pocit, že musím všechno stihnout. Trochu jsem jógu cvičila, ale nedělalo mi to moc dobře, tak jsem to nepřeháněla. Když byl malinký, všechno se změnilo. Začala nás oba bavit. Občas jsme zašli i na jógu dětskou, a aniž bych mu cokoliv nutila, začal si cvičit sám doma, chtěl chodit na mé lekce a bavilo ho brouzdat po jógovém studiu. Ze sítě na aerojogu je nadšený a hádáme se o ni dodnes. Mladšímu synovi jsou 4 měsíce. Cvičíme spolu. Uvidíme, jestli ho to bude bavit. Zatím neprotestujeJ a těší se na každou pusinku, kterou mu při nízkém prkně dám.

Věřím, že to " něco", co jsem v józe našla, mě s mými syny spojuje.

Slovo na závěr?

Západní svět začíná od konce. Začíná fyzickým tělem. Když se jde na jógu, jde se cvičit. Lidé se porovnávají, jestli se dotknou země, aniž by pokrčili to či ono, jestli udělají stoj na hlavě nebo ne...nevadí. Takoví tu prostě jsme. Myslím si, že je jedno, jakou cestou kdo k józe dojde. A pokud mu vyhovuje "jen" cvičení, je to v pořádku. Každý však časem porovnávat přestane a začne se zabývat sám sebou. Tak to prostě je. A pokud chce jít dál, půjde. Pokud ne, je to v pořádku. Jóga je svobodná a každý, kdo chce, si může najít " tu svou".