Deník prvorodičky V.

Všude se píše: Když se cítí dobře maminka, cítí se dobře i děťátko. Podle toho se
řídím. S pocitem, že ve Vás něco
roste, se srovnáváte dlouho. Nejdůležitější je si k tomu nenahmatatelnému
drobečkovi najít vztah. Nějak mu začít
říkat, nebát se ho pohladit a povídat si s ním. Ať si každý říká, co chce,
podle mě to funguje. Počáteční pocit cizoty zmizí. Objeví se možná až těsně po
porodu. Alespoň se to tak říká. Tam ale ještě nejsem. U mě převažovala zvědavost. Holčička,
chlapeček? Ke každému bych přistupovala jinak. Také pojmenování musí být
středního rodu ! Nejedna kamarádka se mi svěřila, že si její rodiče přáli
chlapečka a ony jakoby celý život cítily, že v tomto ohledu zklamaly. Věřím tomu. Proto nesmím říkat on
ani ona, ale ono. Také nebudu odpovídat na otázky, co bychom si přáli, jelikož
to malé už všechno vnímá a nedopustím, aby si myslelo, že jsme chtěli někoho
jiného. Naopak. /Nejsem blázen? /Chceme přesně to, co a jaké bude.

A jména, která lidé používají? Píďala,
housenka, žloutek? To je normálně
urážka! Je to naše medvídě. A běda jak o něm někdo řekne křivé slovo .

S medvídětem v břiše jsem se
seznamovala přes dva měsíce. Dost mě to vyčerpávalo. Nikdo třetí nám nemohl
rozumět. Bohužel ani zploditel.

Nevím,
proč to tak příroda zařídila. Vnímám to jako velkou zkoušku žen a ochuzení mužů
. Možná je to odraz reálného života. Muž přijde, za příjemných okolností daruje
potřebné a vypaří se. Myslí si, že potřeba jeho
přítomnosti , kterou žena cítí, není nutností. Proto se pak plný sil
vrátí k hotovému. Pak přijde na řadu chlouba. Výhra obou pohlaví je, když
tu "nepotřebnou" pauzu vyplní společně.