Deník prvorodičky III.

Tak jo, uděláme si miminko , řekl
jednou přítel. Jelikož můj názor už dlouho znal,
nepotřeboval ho slyšet znovu. A tak jsme udělali miminko. Teda miminko... Plave
si to ve mně a na fotce z ultrazvuku obvykle mává.
Života se dočkalo po 4 měsících chtění a usilovného.... Přestože jsem po 4
týdnech od rozhodnutí věděla, že už tam je, nebylo. Po 8 týdnech tam ale zase
bylo ! No nebylo! A tak jsme to nechali být - ať přijde, až se tomu bude chtít.
Rozhodovalo se další 2 měsíce, ale po nich za námi přece jen přišlo.

Jako správná matka jsem tomu hned na uvítanou poslala pár sklenek alkoholu, dopřála první
let , několikadenní šmajdání po Římě a také
pořádnou jízdu na motorce. Ta už se tomu ale nelíbila, protestovalo. A
já začala tušit, že už nejde jen o mě,
ale že kromě mě ještě ve mně něco je. A
potvrdilo se. Tajemství jsem udržela
celé 2 dny po tom, co jsem zakoupila
test a vyrobila na něm 2 čárky. Pak jsem
je příteli musela ukázat. Koukal na ně , zkusil pár fórků o počůraném papírku
, které se pak proměnily v pusu na
břicho a rychlý odjezd pro šampaňské.

............... Pracují na gynekologii lidé, kteří
mají děti? .................

Telefonát na gynekologii mě trochu překvapil. Celá blažená jsem oznamovala, že mi vyšel pozitivní test a potřebuji kontrolu.
Sestřička tu blaženost v mém hlase nejspíš nepoznala: "Je to dítě chtěné?"
, zeptala se. To jsem nečekala. "Samozřejmě!!!!!!!!!!!" Na kontrolu
jsem měla přijít za 10 dnů! Nedovedla
jsem si představit, jak to vydržím, ale kývla jsem . 10 dnů , během kterých
jsem chodila po světě s obrovským tajemstvím , uplynulo jako voda . Úžasný
pocit. Věděl to jen přítel a kamarádka, která to už prý stejně na našem
posledním setkání věděla. Za odměnu
jsem tu malou tečku pak viděla v televizi. Hm, je to hvězda !
Jenže vedle sebe měla ještě jednu hvězdu. Prý že je to cysta, která během 4.
měsíce obyčejně zmizí.

Zmizí, zmizí, zmizí. Věřím odborníkům, nebudu se tím zneklidňovat. Kdybych se na ni ale za 2 měsíce nezeptala, nedozvěděla bych se o její
existenci naprosto nic. Na kontroly totiž musíte chodit ve většině případů
vybavena připravenými otázkami. Na nevyřknuté otázky se Vám většinou odpovědi nedostane. Těžko říct, čím
to je . Shodla jsem se na tom
s vícero kamarádkami. Možná to odborníci berou jako samozřejmost a už je
ani nenapadne Vám říkat, co smíte a co ne, protože to ve svém životě řekli
milionkrát a mají pocit, že to mají napsané na čele?

Nicméně jednou jsem se přece jen měla
zeptat: Šla jsem na kontrolu k jinému lékaři, než obvykle. Stejně jako
jsem byla doposud zvyklá z pravidelných prohlídek u své gynekoložky, i
tehdy jsem na povel " Odložte si," odložila vše od pasu dolu. Chyba lávky.
Ultrazvuk tentokrát neprobíhal uvnitř, ale na břiše. Mé čerstvě upravené lůno
tam zbytečně zářilo jako lampička, nemluvě o sytě zabarvené tváři.
V tu chvíli jsem zapomněla na to,
že už přeci nejsem malá holka a pan doktor pár dam už viděl a zapomněla
jsem vše, co jsem měla na srdci. Cítila
jsem se jako úchylačka před ukojeným mužem bez zájmu. Jakmile jsem však na obrazovce uviděla stále zvětšující se
tělíčko s bušícím srdcem, zmíněné
pocity se rozplynuly a polila mě pýcha.
Svlékla jsem si sice úplně zbytečně kalhotky, mám ale v břiše něco, co tam
ten lékař mít nikdy nebude! S tímto
pocitem jsem odcházela . S pocitem důležitosti Slunce.