Deník prvorodičky I.

" Od jisté doby mi všichni sahají na břicho.

Ti chápavější jen koukají, ale to stačí. Vždyť zatím není nic vidět ! A já taky jen tak nikomu na břicho nesahám. A že se mi změnil obličej? Blbost! Maximálně
se mi , ehm, vyplnil...., ale to neslyším právě ráda! Pokud mě chtějí potěšit, tak mi to říkat nemají.
Nejraději mám ty, kteří mi říkají , že budu hezká maminka a že mi to sluší.
Tak. To jsou v současnosti moji největší přátelé. Přesně tak se budu
chovat , až se zase jednou ocitne na druhé straně."

Evelíně táhne na 29 let a přestože se nevyznačuje plánováním a dává přednost spíš
náhlým vnuknutím, tahle vize se naplnila. Jednou si jen tak nezávazně řekla, že
by chtěla do třiceti porodit své první dítě. Zdá se, že se jí to splní.

" Kraví pohled se tomu prý říká. Tak se
pohlížejí na svět těhotné. No něco na tom možná bude. Jiskra v očích je
jaksi zdvojená. Žena v požehnaném stavu svět vnímá, ale možná více vnímá
své nitro.

Mona
Lisa prý, když ji Leonardo da Vinci maloval, čekala miminko. Její pohled
fascinuje. Je v něm spokojenost, útěcha, ale i rebelie a tajemství, což
zní rozhodně lépe, než kraví pohled. Nicméně něco na tom asi bude. Malíři si za
své modelky prý volili právě ženy s bříškem. Možná proto má většina dam
zachycených na obrazech baculatou tvář.

Rady, otázky, srovnávání, vyptávání, to
doprovází každou těhotnou . Zajímavé je, že to člověk rád poslouchá jen od
někoho. Od jiného to bere jako urážku vlastní osoby , vlastně vlastních dvou osob a v duchu osočuje svou "rádkyni"
z povyšování. Jenže skoro každá
rada dobrá se jednou hodí. A
v onom duchu se hromadí omluvy a předstírání, že jsem to tehdy vlastně tak
nemyslela a děkování sama sobě, že jsem to
nevyslovila nahlas.

Existují
ale i maminky , které své názory nevnucují a sdělí jen na zeptání. Toho si cením a pokud se chci některých na něco
zeptat, vybírám si právě je."

Nikdy si moc nedovedla představit, jaké
to bude, když v ní bude růst člověk. Teď už roste, ale Evelína se cítí být
spíše pozorovatelem. Jakoby na sebe koukala odněkud z výšky a její příběh
přenechala osudu.

"Jsem jiná? Naprosto. Přesto nechci, aby mě tak lidi brali. Jsem
stejná. Tak . Zároveň ale chci, aby to
věděl celý svět. Že by projev mého
váhavého znamení? Ale co. Hurá! Něco ve mně roste a je to moje a moje a moje!
No, vlastně naše! Jenže zatím to zdá se
vnímám a prožívám jenom já. A proto jsem s tím sama. Ne že by
nastávají otec radost neměl, ale bere to
jako samozřejmost a nijak zvlášť se tím nechlubí. No to to pěkně začíná.
Ani svým rodičům to ještě neřekl. To musí být opravdu nadšený...."

Myšlenky,
které se Evelíně honily hlavou ani sama nestíhala zpracovávat.. Prožívala je.
Uvědomění přišlo až ve chvíli, kdy zasedla a začala psát. To se jí její
myšlenky teprve zdály obohacující . Běžné záležitosti, zejména pracovní,
vnímala však jako zbytečné a ne příliš důležité.