Co ti mladí?

      Včera mi řekla jedna známá, která je mimochodem na vozíku, že dneska nejsou problém peníze, ale slušnost, zájem a sounáležitost. Lidé jsou ještě stále k sobě lhostejní. Bojí se pomáhat.

      Hned se mně vybavily dva zážitky, kdy jsem jela v autobuse, kolik mi mohlo být, kolem dvaceti, takže řekněme mladá a křehká slečna jede autobusem společně s několika jinými slečnami, dámami a muži. A najednou se na podlahu sesune skoro dvoumetrový pán, jehož pohled nikdy nezapomenu a sípá a svíjí se a já se na základě rány, kterou způsobil pádem svého těžkého těla, otáčím a zjišťuji, že půlka osazenstva autobusu úprkem mizí do první poloviny, tedy přesně do druhé části, než ve které se ten pán svíjí. Bála jsem se, strašně, jasně, co když je opilý, ale nebyl. Přesně takhle jsem si představovala epileptický záchvat a přesně takhle jsem ho měla možnost vidět na vlastní oči. Silní muži, kterých bylo v dopravním prostředku dost, zmizeli. Ale ne úplně, slyšela jsem jejich hlasité rady. Ale to už jsem zjistila, že se nad svíjejícím pánem skláníme dvě, obě mladé křehké dívky, a snažíme se, aby se aspoň o nic nepraštil, a voláme záchranku. Nehrály jsme hlavní roli, ale publikum jsme měly slušné. Na následující stanici už čekala záchranka a postarala se o něj. Strašlivě se mně třásla kolena. Roztřásla se ještě jednou, když jsem tohoto pána potkala po týdnu na ulici.

      Vše mi došlo až nějak zpětně, když se mi ten příběh ještě párkrát odehrával v hlavě. Z celého autobusu tam zbyly dvě mladé holky. Vlastně když jsem cestovala MHD s kočárem, také se pánové klidili. Až komické to někdy bylo. Paradoxně mi pomáhali mladí kluci, na jejichž adresu by leckdo utrousil, jestli se nestydí, soudě dle potrhaných kalhot či čeho.

      Takže kam spějeme? Myslím, že dobrý. Ti mladí se už tolik nebojí. Ozdravujeme se.

      Nevím, jak to vidíte vy, ale já si na mladé lidi stěžovat nemůžu. Velice ráda pracuji s dospívajícími lidmi. Odstrašující je slýchat jejich příběhy ze školy, kde na ně pedagogové křičí. Když máme osobní chvilku a povídáme si o veselých a méně veselých příhodách za poslední dobu, téměř vždy se objeví stres z křičícího učitele a událost končící obvykle pětkou nebo poznámkou, na to navazující naštvaní rodiče a na to navazující frustrace. Smutné na tom je to, že když si tito mladí lidé mají vzpomenout na zážitek, který je v poslední době naštval, mají jich v záloze hned několik a všechny jsou ze školy. Mají-li však říci, co jim udělalo radost, dlouze přemýšlejí.

      A přesto se nebojím, že jsou zkažení. Jsou skvělí. Dokážou to říct a bavit se o tom, co je trápí. To je velice důležité, stejně jako to, že mají posluchače...A je jen na nás, dospělých, kam je zavedeme, protože za pár let povedou oni nás. Já jim věřím.