Breč, breč, bude Ti líp!

Myslím si, že jsem se naučila výborně potlačovat pláč a strach. Naučila jsem se být silnou a odolnou dívkou, která má pro vše a všechny pochopení a hlavně nechce nikomu dělat problémy. Potom mě začalo bolet břicho a nevědělo se proč. Tedy nevědělo...., ono se trochu vědělo, ale ani jedna kontrola to neodhalila a já se bála přiznat, že mě bolí neshody rodičů, které trvaly odjakživa a jen se stupňovaly do nesnesitelné míry.

Teď už vím. Mé obavy a strachy a bolest se hromadí v břiše. Zrovna tak nějak v tu dobu jsem se potkala s jógou. Naštěstí. Trvalo to několik let, než jsem pochopila, že potlačovat bolest, není řešení. Že se musím bolesti vědomě zbavit, tedy vyloučit ji nejlépe slzami, nebo tancem, nebo rozhovorem, nebo čímkoliv, hlavně se jich zbavit. A tak se to učím.

Strašně se stydím brečet, ale chce se mi často. Čím dál častěji, řekla bych. Když se dívám na fotky svých dětí, když si vzpomenu na dědečka, když vidím šťastnou rodinu v reklamě, když mi někdo přeje štěstí a zdraví, když mi můj muž řekne, že má rád mé nevyštíhlené břicho, když vidím, že je můj přecitlivělý syn spokojený a směje se, když vidím, jak je můj raubířský syn pyšný na svého staršího bráchu. A jednou to byl vrchol. Dočítala jsem večer klukům knížku o jedné babičce, která na konci knihy zemřela. Fakt to byla dlouhá kapitola a fakt jsem to nemohla ustát a rozbrečela jsem se, takže nám to musel dočíst syn a ten řekl: " Mně se chce mami taky brečet, ale umím to zadržet!"

Mrzí mě, že jsem kdy vypustila z úst větu: "Neplakej, vždyť to nic není," a neříkala jsem spíš: " Vyplakej se, bude Ti lépe!". Proto mě tak vyděsila věta, že to umí zadržet. Naučila jsem ho to zadržovat? No vlastně asi ano. Učíme se to všichni. Když miminko pláče, dělá se vše možné, aby neplakalo. Když batole pláče, učí se, že plakat nemá. Když malé dítě pláče, snažíme se ho utlumit, protože se všichni kolem dívají, kdo řve. Když větší dítě pláče, tvrdíme, že je už na pláč velké. A dospělí přece nepláčou. A když už ano, tak přece maximálně ženy! A to se jim ještě smějeme.

Občas se stane, že se někdo během relaxace či meditace rozpláče. Obvyklá reakce je schování obličeje do dlaní, kroucení hlavy, jako že to není možné, rychlé ukončení pláče a asi stud. Proč? Proč se za to tak stydíme? Vyplavují se nám tak přece negativní emoce, těch se všichni chceme zbavit, a když to přijde, tak najednou nechceme? Chceme s nimi být sami? Stydíme se za kladné emoce? Smích? Myslím, že ne, proč je tedy pro nás pláč tak nepřijatelný? Snažíme se ty negativní city v nás utlumit a potlačit. Tam se ta záporná znaménka smíchají a přerostou v jeden velký problém. A najednou nemůžeme. Ne-můžeme, ne-moc, nemáme nad sebou moc. Tahle hra se slovy je úžasná. A navíc funguje. Musíme se tedy ošetřit. O-šetřit, šetřit se.

Pojďme si tedy ušetřit potřebu ošetření a pojďme se smát! Pojďme ale i brečet! Je to přirozené a bude nám lépe. Pojďme se nebát plakajícího! Bude nám mnohem lépe! 

Karolína